Za příběhy Královských sokolů - Peter "Sedmo" Sedmák

Sedmo je u týmu Královských sokolů již třetí sezónu – od prvního roku našeho týmu v extralize. Celou dobu je nejstarším a nejzkušenějším hráčem. Patří také k oporám týmu bodově nejproduktivnějším hráčům. Pochází ze Slovenska. V Hradci Králové bydlí se svou přítelkyní Monikou a dvěma dcerkami Rebekou (3 roky) a Esmeé (1,5 roku).

Celkové statistiky si můžete prohlédnout zde.
Profil u Královských sokolů.

Sedmo, jak jsi začal s basketbalem?
Začal jsem trošku později, až kolem patnácti let. Původně jsem dělal fotbal – byl jsem brankář. Ale pak se mi v životě objevil basketbal a chytl mě daleko víc. Hlavně pro to, že je daleko dynamičtější. Můj první klub byl Poprad, kde jsem prošel staršími žáky. Na to, že jsem neměl základy, jsem se učil poměrně rychle. Za juniory jsem hrál již ve Svitu, následně i za chlapy nejvyšší soutěž. Dokonce jsem měl štěstí, že hned první rok v chlapech, to jsem ještě nehrál moc minut, jsme se Svitem vyhráli titul (rok 2003). Což se stalo vlastně nějaké tři roky od mých začátků s basketbalem.

Jak tvoje kariéra pokračovala dál?
Můj první přestup v chlapech byl do Nového Jičína. Podepsal jsem na dva roky, ale moc jsem nehrál. Byl jsem z toho nešťastný, tak jsem šel na zbytek sezóny zpět do Svitu. Pak jsem opět zkusil Nový Jičín ale opět se mi nedařilo. Tak jsem ty dva roky trochu migroval tam a zpět. Pak jsem přestoupil do Brna, kde jsem strávil dva roky. Následovalo USK Praha – tam se mi hodně dařilo. Dokonce jsem se stal nejlepším střelcem ligy. Pak Děčín a znovu zpět na Slovensko do Interu Bratislava, se kterým jsme vyhráli titul.
Následující sezónu jsem šel do Bulharska (tým Balkan Botevgrad), což bylo zajímavé angažmá, protože jsme hráli domácí i balkánskou ligu, takže jsme hodně cestovali. Dá se říct že díky tomu jsem poznal celý Balkán. V balkánské lize jsme byli 3. a v národní lize 4. Následoval návrat do Interu Bratislava, tentokrát jsme byli třetí v lize. Pak přišla trocha exotiky, když jsem šel do Arabských Emirátů, kde jsem se bohužel po třech měsících zranil. Díky utrženým křížovým vazům v koleni jsem vynechal celý rok.
Naštěstí se vše dobře zahojilo. Po zranění jsem pokračoval v Handlové na Slovensku, kde hodně vzpomínám na play off, do kterého jsme šli z osmého místa a hodně jsme potrápili první Košice, když jsme prohráli až těsně v pátém zápase. Pak jsem pokračoval na tři měsíce do Srbska, do Bělehradu (tým Dynamic Beograd). Pak jeden rok v Košicích, kde se nám narodila dcera Rebeka. Vyhráli jsme také Slovenský pohár a byli druzí v lize. No a pak už následovali Královští sokoli.

Tak to je hodně slušný výčet klubů. Kdy tě vlastně napadlo, že se budeš živit basketbalem?
V podstatě už když jsem v těch patnácti letech začínal, tak jsem šel do toho s tím, že se budu basketbalem živit. Dokonce jsem už tehdy jako náctiletý podepsal první smlouvu. A tím, že mě to bavilo a šlo mi to, šel jsem si za tím.

A máš nějaký sportovní vzor v rodině? Jsi vysoký, hrál u vás také někdo basketbal?
Bratr byl také fotbalový brankář, což byl můj vzor když jsem začínal s fotbalem. Ale basketbal nedělal nikdo. Měl jsem velké vzory v týmu, kde jsem začínal. NBA jsem moc nesledoval. Učil jsem se hodně od spoluhráčů.

Co škola? Stihl jsi při sportu něco vystudovat?
Chodil jsem tři roky na střední odbornou školu plus dva roky maturitní nadstavba – obchodní akademie, zaměření technicko – ekonomický pracovník. V podstatě taková sekretářka :). Pak už následovaly profi angažmá v basketbale, takže dál jsem již nestudoval. Ale na dobu na internátu a školní kolektiv vzpomínám moc rád.

U tebe je zajímavé, že mluvíš plynně srbsky. Jak jsi se to zvládl naučit, když jsi hrál v Srbsku jen tři měsíce?
V podstatě od prvního klubu jsem téměř vždy hrál v týmu s nějakými srby. Na Slovensku hraje více balkánců než američanů. Takže jsem to tak nějak pomalu chytil. Takže teď nemám problém se s Pedjou a Bakym (srbští spoluhráči z Královských sokolů) bavit jejich jazykem.

Co tvoje číslo dresu – 1. Má pro tebe nějakou symboliku?
Dříve jsem hrál s čísly 12 nebo 13. Když jsem šel do Královských sokolů, ten rok se mi narodila dcera Rebeka, na Nový rok 1. 1. Takže jedničku mám kvůli ní.

Když jsme u tvých dcer. Druhorozená se jmenuje Esmeé. Zajímavé jméno, kde jste se inspirovali?
S tímto jménem přišla Monika. Rozhodovali jsme se mezi více variantami, ale nakonec jsme v porodnici vybrali toto. Je to francouzské jméno, ani na Slovensku není běžné.

Tím se krásně dostáváme k mamince tvých dcer, Monice. Co svatba, bude?
Ano, je v plánu. Jsme zasnoubení, ale jak letos nebyla dobrá situace kolem svateb a koronaviru, tak jsme to odložili. Uvidíme za rok, jestli to stihneme.

A co nám ještě o Monice povíš?
Hrála taky basketbal, když jsme se seznámili. Teď i s dětmi se snaží dálkově studovat. Jezdí na Slovensko, kde studuje školu čínské a přírodní medicíny. Letos jí to zkomplikoval koronavirus, jinak by už měla ukončeno.

Co tvůj volný čas? Jak ho trávíš?
Nejvíce s dětmi. Ve všední den chodí Rebeka do školky. Když máme volno, tak chodíme ven všichni na procházky nebo na prolézačky. Když mám chvilku sám pro sebe, tak si občas i zahraju playstation. V létě rád jezdím na motorce. Míval jsem svojí, ale tu jsem už prodal. Takže si občas vypůjčím nějaký silnější stroj a jdu se projet. Ale nejvíce času trávím s rodinou.

Přemýšlíš nad tím, co bys chtěl dělat po kariéře?
Ano, určitě bych chtěl zůstat u basketbalu. Nejvíce v nějaké managerské pozici, řešit věci okolo hráčů, sponzorů a tak. Prošel jsem hodně kluby, takže mám dost zkušeností. Teď nemám moc volného času. Ale až skončím s basketbalem - přemýšlím, že bych si udělal nějakou managerskou školu, abych se i v této oblasti trochu dovzdělal.

Vraťme se na chvilku ke Královským sokolům, kdo je tvůj největší parťák v týmu?
Asi nemám úplně preferenci. Letos máme úplně super tým, kde všichni vychází každý s každým, takže jsme fajn parta. A přibyl nám do týmu mladý Chlumi (pozn. Michal Chlumecký), který hraje pod košem, ale chybí mu zkušenosti. Takže mu rád předávám to, co vím a umím. Na oplátku se často špičkujeme. Mám ho rád, je to fajn kluk.

Už jsi v Hradci Králové třetím rokem… Jak se ti tu líbí? Máš nějaká oblíbená místa?
Hradec mám hodně rád, je to klidné město. Pro rodinu úplně super. Hodně chodíme do přírody – Jiráskovy sady, Hradecké les. Baví nás hřiště pro děti, které jsou po lesích udělány. Pak si často zajdeme do centra na kávičku, dokud se mohlo. Nejradši máme Galeria Café, tam vždy rádi posedíme.

Máš závěrem nějaký vzkaz pro fanoušky?
Sledujte nás a podporujte alespoň na dálku. Taky nám prosím zůstaňte věrní, i když se nevidíme. Moc se na vás zase těšíme. Fanoušci nás motivují do další práce, i abychom se jako klub posouvali dále a stoupali výš a výš. Doufám že se všichni ve zdraví zase co nejdříve sejdeme.

Děkuji za rozhovor!

Autor: Veronika Peterková

Čtěte také:

Příběh první - Jan "Kolo" Koloničný