Za příběhy Královských sokolů - Pavol "Loši" Lošonský

Pavol Lošonský pochází ze slovenského Pezinku, kde také s basketbalem začínal. Ke Královským sokolům přišel během jejich první sezóny v extralize – před dvěma lety. Tento zkušený podkošový hráč se stal jedním ze základních pilířů našeho týmu. Ve všech sezónách doručoval nejvyšší počet bodů ze všech hráčů. V Hradci Králové bydlí s manželkou Julií a dcerami Olivií (3 roky) a Dominikou (1 rok).

Celkové statistiky si můžete prohlédnout zde.
Profil u Královských sokolů.

Začneme Vánoci, které se nám pomalu blíží. Kde budeš s rodinou trávit Vánoce?
Po zápase v Brně máme 5 dní volno. Vypravíme se tedy za rodinou na Slovensko. Nejprve do Pezinku, kde žijí moji rodiče. Rozvedli se a každý má již nové partnery, takže před Vánoci budeme na střídačku u mámy a u táty. Do Pezinka se moc často nedostaneme, protože v létě více pobýváme ve Spišské. Tak se za našima moc těším. Před Štědrým dnem se přesuneme k rodičům Julky do Spišské Nové Vsi. Snad nám vše nepokazí slovenský lockdown.

Jaké míváte tradiční štědrodenní jídlo?
K obědu je tradičně zelňačka s houbami. K večeři máme bramborový salát s rybou, jako je tradiční i v ČR. Dříve jsme mívali kapra. Ale poslední dobou to střídáme. Někdy je losos, jindy třeba pstruh nebo jiné rybí filety.

A co zvyky, dodržujete nějaké?
My slováci ze západu jsme žádné velké zvyky nedodržovali. Až když jsem se přiženil na východ, začal jsem se zvykům učit. Například se rozkrajuje jablíčko, namáčí se oplatka do medu pro sladký život, jí se česnek pro zdraví. A vždycky se pomodlíme – poděkujeme, že můžeme být spolu a za to, že jsme zdraví.
Vlastně na jeden zvyk z dětství si vzpomínám. Drželi jsme půst až do večeře – abychom viděli zlaté prasátko. Jediné, co se mohlo jíst byly „makové pupáky“, což je rohlík namočený v mléku a posypaný mákem a cukrem. Což se snažím držet i teď, jako vzpomínku na dětství. Jen to zlaté prasátko jsem ještě nikdy neviděl :).

Tak přejdeme k basketbalu – kdy a kde jsi s ním začal?
Začal jsem v mých sedmi letech v týmu Slovakofarma Pezinok. V té době to byl na Slovensku tým, něco jako je nyní v ČR Nymburk. Pezinok hrál evropské soutěže, vyhrávali slovenské tituly. Proto jsem jako malý poprosil tátu a strejdu, aby mě přihlásili do basketbalové přípravky. V Pezinku snad nebyl chlapec, který by nehrál basketbal. Zde jsem si prošel celou mládeží až do mých osmnácti let.

Jak tvoje basketbalová kariéra pokračovala v dospělosti?
V osmnácti jsem odjel do Ameriky na univerzitu (nejprve Junior college Butte, pak UC Irvine). Zde jsem strávil 4 roky. Po návratu na Slovensko jsem hrál za Spišskou Novou Ves, kde jsem poznal Julku. Následovala Anglie (Leicester Riders), Slovensko (Nitra), opět Anglie (Leicester Riders a Worcester Wolves), pak Francie (Berck), znovu Slovensko na dvě sezóny (Svit) a pak již ČR a Královští sokoli.

Které ze svých zahraničních angažmá hodnotíš nejvýše?
Největší úspěch jsem zažil v Anglii, když jsme vyhráli Anglický pohár i Anglický titul. Po základní části jsme měli 30 výher a jen 3 prohry. Tak to byla skvělá sezóna. Sedli jsme si v týmu, měli jsme dobrého trenéra. Všichni jsme pochopili filosofii, kterou po nás chtěl, takže se nám dařilo a vyhrávali jsme.

A co ti dal odchod do Ameriky na univerzitu?
To je pro mě asi nejdůležitější zkušenost v životě. V osmnácti jsem vlastně odešel od rodiny, kde jsem měl komfort a zázemí. Šel jsem do neznáma za svým cílem. Ale v těch osmnácti jsem úplně nevěděl, co vše to bude obnášet. Anglicky jsem moc neuměl, takže příjezd do Ameriky byl pro mě docela náraz. Naučit se jazyk, poznat lidi, vytvořit si nějaké zázemí. Také studovat v cizím jazyku a zároveň hrát úplně jiný styl basketbalu, než na jaký jsem byl zvyklý. Naučil jsem se žít samostatně (vaření, praní, žehlení atd.), pochopil jsem, že maminka už mě nebude držet za ručičku. Takže to hodnotím jako nejdůležitější krok jak v životě, tak v kariéře.

Hraješ s číslem 32, už poměrně dlouho. Má tedy pro tebe nějaký speciální význam?
Když jsem přišel do Ameriky, musel jsem si vybrat dvouciferné číslo (do té doby jsem hrál s číslem 7). Vůbec jsem nevěděl, jaké číslo si vybrat. Měl jsem zde spřízněnou duši – mladého asistenta trenéra, se kterým jsem si sedl. Hodně mi pomohl v prvních měsících mého pobytu v Americe, když už jsem byl v podstatě rozhodnutý, že to nezvládnu a že to vzdám. Podržel mě a pomohl mi i v basketbale, když mi dával tréninky navíc. Tak jsem se s ním radil o tom čísle. A on mi ho vybral. 32 je prý šťastné univerzitní číslo, hodně hráčům se v něm dařilo. No a protože se mi od té doby opravdu začalo dařit, tak jsem si ho už nechal.

Jdeme od basketbalu dále. Co tvůj volný čas? Jak ho trávíš?
Když jsme byli sami s Julkou, chodili jsme hodně do kina, na procházky a snažili jsme se být aktivní (společné cvičení či běhání). Pak přišla Olivka, to jsme měli ještě občas nějaký volný čas. Ale s dvěma dětmi už veškerý čas mimo basketbal zabere rodina. Trávíme hodně času spolu – chodíme na procházky, vymýšlíme pro holky aktivity. Hodně malujeme a vytváříme. Momentálně je moje největší záliba malování kamínků (viz foto) pro děti, které jsou putovní. Hledáme nové v přírodě a zrovna tak my ty naše posíláme dál. Děti si tak dělají radost.

Pověz nám něco o tvé rodině tedy. Jak jste se s Julií poznali a jak to bylo dál?
S Julkou jsme se seznámili, když jsem hrál ve Spišské Nové Vsi. Má vystudovanou právnickou fakultu v Bánské Bystrici. Hrála také basketbal v druhé nejvyšší ženské lize. Pak se mnou již cestovala po mých angažmá. Zpočátku v Anglii si také zahrála za místní ženský tým. Pak již dala přednost práci a rodině, dětem. Olívii jsou téměř čtyři roky a chodí v Hradci do školky, společně se Sedmovou Rebekou a Pedjovým synem Adrejou. Od jejích dvou měsíců ji bereme na basketbal, takže je to teď má největší fanynka. Dokonce se vydrží dívat i na nynější přenosy na PC a přesně dokáže pojmenovat všechny spoluhráče, které tam vidí. Její první otázka vždy když přijdu domů je, jestli jsem vyhrál :). Mladší Dominice je jeden rok. Tu basketbal zatím míjí.

Co život po kariéře, přemýšlíš už nad ním? Víš, co bys chtěl jednou dělat?
Jo, na to se má mamka ptá od začátku mé kariéry, co pak budu dělat. Ideální pro sportovce by bylo zůstat v tom samém prostředí, které dobře zná. Ale vím, jak to chodí ve sportovním prostředí na Slovensku, možná i v Čechách – že to nejsou zrovna nejstabilnější práce, zvlášť v tomto koronavirovém období. Ale určitě by mě bavilo pracovat s dětmi, nějaký rozvoj. I management by mě bavil. Ale spíš jsem realista a bude se moje budoucí práce zakládat na jazykových vědomostech, na mých osobnostních vlastnostech. Jestli to bude v basketbalovém prostředí nebo mimo něj, to uvidíme.

A dovzděláváš se teď v něčem?
Momentálně nás s Julkou čekají jazykové zkoušky v angličtině, abychom měli certifikáty. Ale jinak nic jiného nestíhám.

Řekneš fanouškům, co jsou tvé silné a slabé stránky?
Jako slabou stránku na sobě vidím to, že potřebuji hodně odpočívat, abych mohl normálně fungovat. Pokud nejsem dostatečně vyspaný, tak absolutně nejsem schopný fungovat. Což je nespravedlivé k mojí ženě, která někdy kvůli dětem nezamhouří oko. Ale ví, že já se potřebuji vyspat, tak bere noční služby u dětí dobrovolně na sebe. Za to jsem jí moc vděčný. Potřeba spánku je taková moje slabina.
Silná stránka je asi to, že jsem celkem všestranný. Rád dělám rukama, takže dokážu spravit, co je potřeba. Mám taky hodně fantazie a i ty mé výtvarné činnosti s dětmi jsou celkem povedené. Moje okolí je vždy překvapené, co vytvoříme. Jako například teď ty kamínky.

Na závěr zpět k basketbalu a k Hradci Králové. Jsi u Královských sokolů již třetí sezónu. Jak bys své působení zde zhodnotil?
S rodinou se nám tu moc líbí. Proto jsem i prodloužil smlouvu. Samozřejmě jsem si představoval, že budeme hrát výše. Ale pomalu se zlepšujeme a to je důležité. Jsme tu s rodinou šťastní a umíme si představit i další pokračování tu, samozřejmě záleží na aktuální situaci klubu a jak se na sportu podepíše epidemie koronaviru. Když porovnám předchozí sezóny a místa, tak v Hradci se nám asi žije i působí nejlépe z toho, kde jsme s rodinou byli.

Děkuji za rozhovor!

Autor: Veronika Peterková

Předchozí díly Příběhů:

Jan Koloničný      Peter Sedmák     Michal Chlumecký