Za příběhy Královských sokolů - Michal Chlumecký

Michal Chlumecký pochází z Kostelce nad Orlicí. S basketbalem začal v Rychnově nad Kněžnou. Od loňské sezóny hraje za Královské sokoly. Nejprve za U19. Letos již za A tým mužů. Kvůli dojíždění a maturitnímu ročníku ve škole se neúčastní všech tréninků a zápasů (zejména venkovních). Je nejmladším členem týmu (19 let), ale hned v přípravě mezi starší a zkušené borce hned zapadl. Hlavně pro svou pohodovou povahu, ale také pro jeho snahu na sobě pracovat.

Profil u Královských sokolů.

Michale,kdy a kde jsi začal s basketbalem?
Začal jsem poměrně nedávno. V prváku na střední škole, což bylo v až v mých šestnácti letech. Můj první tým byl ten školní, který u nás vede pan Paštika, můj bývalý učitel biologie. Naučil mě základy basketbalu, vděčím mu za vše co umím. Je to vlastně můj vzor – než začal učit, hrál profesionálně basketbal v nejvyšší soutěži, 3 roky za Chomutov.
Spolužáci mě pak oslovili, abych začal hrát za jejich tým, TJ Spartak Rychnov nad Kněžnou. Tak z jednoho tréninku týdně byly čtyři. Minulou sezónu jsem začal jezdit hrát U19 za Královské sokoly, můj poslední rok v mládeži. No a pak jsem dostal šanci zkusit hrát za áčko. Kromě toho hostuji ještě ve Východočeské lize mužů v Rychnově, než ji tedy přerušili kvůli coronaviru. Teď vlastně hraji jen dva a půl roku, začal jsem později.

Někdo u vás v rodině basketbal hrál? Nebo jak ses u něj ocitl?
U rodičů jen táta hrál fotbal. Ale basketbal hrál starší brácha, takže jsem samozřejmě chtěl být jako on a chtěl to zkusit. Do té doby jsem zkoušel i jiné sporty, ale u žádného jsem nevydržel. Až basketbal mě chytl.

A čím tě tak basketbal chytl za srdce?
Tak asi to bude částečně mojí výškou (206 cm), že mi to díky tomu šlo. Ale určitě ne jen tím. Měli jsme od začátku dobrý kolektiv. Taky pan Paštika byl hned napoprvé skvělý trenér, tak se to všechno spojilo dobře dohromady.

Máš nějaké další záliby kromě basketbalu?
No, teď nemám moc času nazbyt kvůli škole (všeobecné gymnázium) a dojíždění na tréninky. Ale hodně čtu. V létě taky dělám vedoucího na dětském táboře.

Co čteš?
Všechno možné. Kromě maturitní četby, která je teď aktuální, čtu hodně autobiografie. Třeba hodně dobrá byla Můj příběh od Michelle Obamové, tu doporučuji. Dál mám rád i fantasy.

Letos tě čeká maturita. Co říkáš na online vzdělávání?
V té jarní vlně to stálo za nic. Ale teď na podzim už to má naše škola propracovanější a docela to jde. Samozřejmě mám z maturity nervy a respekt, ale doufám, že to nějak zvládnu. Maturovat budu z češtiny, matiky, angličtiny a fyziky.

Vraťme se zpět k basketbalu. Ty nejsi s áčkem naplno. Řekni fanouškům jak to máš s tréninkem a zápasy.
Jezdím na tréninky jak mi škola dovolí. Takže hlavně na odpolední tréninky, ale třeba v úterý stíhám i ranní. Pak jsem na domácích zápasech. Ven nejezdím, cesta zabere hodně času který potřebuji k učení a stejně zatím moc nenastupuji. Uvidíme příští rok, záleží i kam se dostanu na VŠ. Basketbal mě baví a chtěl bych ho dělat dál, ale i škola je pro mě důležitá. Takže uvidíme, jestli se do budoucna bude dařit obojí.

Měl jsi nějaká očekávání, než jsi nastoupil do áčka?
Asi jsem čekal, že to bude lehčí. Taky ten rozdíl s dalšími hráči. Na tréninku třeba většinou bráním Kola (pozn. Jan Koloničný) a ten fyzický a zkušenostní rozdíl je znát. Jako věděl jsem, že to bude těžké, ale překvapilo mě, že až tak.

Máš nějaká očekávání v basketbale, nějaké cíle?
Tím, jak jsem začal s basketbalem později, tak jsem nikdy neměl ten velký sen od malička hrát NBA nebo Euroligu. Mám spíš menší cíle. A to zlepšovat se každý den, to mě na tom baví. Takže nemám velká očekávání a uvidím co přijde.

Co spoluhráči v týmu? Jak tě vzali mezi sebe?
Docela rychle. Z U19 jsem se znal s Mrazíkem (pozn. Tomáš Mráz), tak jsme těmi začátky proplouvali spolu. Pak mám blízko k podkošovým hráčům – Loši, Kolo, Sedmo, protože se toho od nich snažím co nejvíc naučit. A oni se chopili té role mi předávat zkušenosti, což je super.

Nejmladší v týmu mají také své povinnosti. Řekneš fanouškům, jaké to jsou?
Jasně. S Mrazíkem připravujeme flašky na pití na trénink a po tréninku je zase myjeme. Taky po každém tréninku uklízíme balóny v tělocvičně a kontrolujeme jestli v tělocvičně nic nezbylo. A ještě pomáháme na venkovní zápasy nosit věci do auta a z auta.

Ještě k tvému číslu na dresu – 34. Má nějakou symboliku?
Vždycky jsem hrál v čísle 13, ale tu mi sebral Mrazík. Tak jsem si vzal 34. To je číslo mých oblíbených hráčů - Shaquilla O'neala a Giannise Antetokounmpa. Fandím hodně NBA, už i s tátou, jede to u nás často.

Na závěr nám prozraď, jestli máš nějaký velký zážitek s basketbalem.
Asi to, když jsem dal v jednom zápase v U19 52 bodů, ve Svitavách. To zůstane v paměti. V chlapech bylo zajímavé nastoupit proti Nymburku. Byly to docela nervy, když vlastně ty reprezentanty vidíš v televizi. Dokonce jsem bránil přímo Vojtu Hrubana. Ale naštěstí přese mě nedal bod, tak to jsem byl rád. Ale byl to už konec zápasu, tak o tolik nešlo. Ale byla to dobrá zkušenost. Zjistil jsem, že se toho člověk nemusí bát. Že to jsou taky jen lidi – také dělají chyby, ale trošku míň :).

Děkuji za rozhovor!

A na koho se v našem seriálu rozhovorů můžete těšit příště? Bude to ten poslední z dvoumetrových hráčů. Víte o koho jde? Určitě ano ;).

Autor: Veronika Peterková

Předchozí rozhovory:

Jan Koloničný

Peter Sedmák