Za příběhy Královských sokolů - Honza „Kolo“ Koloničný

Královští sokoli si pro Vás připravili sérii rozhovorů s hráči a dalšími členy týmu. Každý týden jeden. Čtěte pozorně - v návaznosti na rozhovory budou na facebookových stránkách týmu probíhat soutěže o zajímavé ceny. Tento seriál nezačneme ani od kapitána, ani od nejstaršího či nejmladšího. Ale protože hrajeme basketbal, první vyzpovídaný bude ten nejvyšší - Jan Koloničný, nebo-li Kolo. 

Jan Koloničný se připojil ke Královským sokolům na konci loňského roku. Do týmu okamžitě zapadl - zejména pro jeho pohodovou a kamarádskou povahu. Honzovi je 27 let, měří 208 cm a je tak nejvyšším hráčem Královských sokolů. V letošním sezóně hraje průměrně 15 min, dává 4,5 bodu a doskakuje 4,3 míče na jedno utkání.

Celkové statistiky si můžete prohlédnout zde.
Profil na webu Královských sokolů.

Kolo povíš nám, kdy a kde jsi začal s basketbalem?
Začal jsem v místě svého bydliště - ve Frýdku-Místku asi ve svých 9 letech. Chtěl jsem začít už tak o dva roky dříve, ale takhle malé děti ještě nebrali, tak jsem musel vydržet až budu starší.

To ti vydrželo dlouho dva roky čekat. Měl jsi nějakého basketbalistu v rodině? Nebo proč jsi tak moc chtěl hrát basketbal?
Sice jsou oba rodiče sportovci, ale rodinné vazby na basketbal nemám žádné. Ale vím, že jsem ho viděl v televizi - hlavně Space Jam mě inspiroval.

Tvoje cesta za tím, stát se profesionálním basketbalistou, byla poměrně zajímavá. Přiblížíš nám ji?
Ve Frýdku-Místku jsme hrál v mládeži oblastní přebor. V nějakých 16-17ti letech jsem se chtěl zkusit posunout dál. Tak jsem napsal email asi do tří klubů (Karviná, Ostrava a Havířov). Delší dobu se nikdo neozval. Až za nějaký měsíc mi napsal pan Drobčinský z Havířova, ať se přijedu ukázat. A už si mě tam nechali. Nastoupil jsem za muže ve druhé lize. Poslední sezónu, kdy jsem tam hrál. jsme postoupili do první ligy. Pak jsem se dostal na try-out do NH Ostrava. To mě ještě vůbec nenapadlo, že bych začal nastupovat v áčku v extralize a že bych se jednou mohl basketbalem i živit. Pamatuji si, že prvního, koho jsem na hale potkal, byl Admir Alič. Řekl jsem mu dobrý den a ten mě málem vylískal co mu vykám. Tak mu říkám ahoj. To byla moje první zkušenost v áčkové basketbalové šatně. Takže jsem si neprošel nikdy žádnou mládežnickou extraligou, žádná reprezentace… Jsem kluk z oblastního přeboru z malého klubu, co se dostal do extraligy.

A to není vše, zahrál jsi si i v zahraničí…
Ano, před třemi lety jsem odehrál jednu sezónu v Alfa Catania v Italské sérii C (3. nejvyšší liga). Vyhráli jsme s týmem Národní finále a postoupili do série B, která je bohužel jen pro Italy. Já hrál slušně celou sezónu, takže jsem měl nabídky do jiných italských týmů. Ale v původním klubu se mi tak moc líbilo, že jsem si nechtěl kazit dojem z Itálie. Využil jsem pěkné nabídky NH Ostrava a vrátil se domů za rodinou. Bohužel další rok mi vyhřezla bederní ploténka a nedohrál jsem sezónu. Když jsem se loni vracel po zranění, přišel kolem Vánoc přestup do Královských sokolů.

Co tvoje číslo dresu – 66. Má nějakou symboliku?
Dřív jsem měl číslo 6. Ale než jsem šel do Itálie, tak jsem v Ostravě nehrál úplně dobře. Chtěl jsem vzít Itálii jako nový začátek. Tak jsem si našel i nové číslo. Původně jsem chtěl 68, což je ročník narození mých rodičů. Ale nechtěl jsem, aby se mě každý ptal na spojení čísla a Jaromíra Jágra. Tak jsem z původní šestky udělal 66.

Pojďme na chvilku odbočit od basketbalu. Co jsi studoval?
Chodil jsem na Střední průmyslovou školu strojní ve Frýdku-Místku. Pak jsem šel studovat na Vysokou školu Báňskou, obor sportovní management. Mám bakaláře.

Budeš v tom, co jsi vystudoval, pokračovat i po kariéře?
Zůstat u sportu by mě asi i líbilo, ale vím, že bych určitě nechtěl být trenérem. Ale co mě poslední dobou láká daleko víc, je IT a programování. Asi dva roky se vzdělávám, absolvuji různé kurzy. Už dělám i nějaké webovky a baví mě to. Takže asi tímhle směrem bych se chtěl vydat.

Zajímavé, máme ajťáka v týmu. A když jsme u toho budoucího zaměstnání. Prozradíš nám, jaké jsou tvé silné a slabé stránky?
No, teď jsi mě zaskočila. Silné… asi cílevědomost. Umím si určit krátkodobé cíle a za tím si prostě jdu. A slabé stránky… Asi tvrdohlavost. Když se mi něco nechce, tak mě nepřemluví nikdo. Ani já sám.

Co tvůj volný čas a koníčky?
Můj největší koníček jsou rodina a kamarádi. Což mi tady v Hradci chybí, protože jsou příliš daleko. Takže se hodně věnuji sebevzdělávání. Teď jsem dělal kurz angličtiny, dál se učím různé programovací jazyky. Když se chci odreagovat zahraji si se spoluhráči počítačové hry nebo playstation.

Kdo je ti tady v týmu nejbližší, když zrovna mluvíš o spoluhráčích?
Určitě Kanťas (Lukáš Kantůrek). Jsme sousedi - máme byty nad sebou, tak spolu trávíme víc času. Ale jinak musím říct, že u Královských sokolů jsem s týmem moc spokojený. Týmová chemie nám šlape, není tu nikdo, kdo by mi neseděl - což se mi v jiném týmu ještě nestalo. Sice mají starší členové týmu rodiny a nescházíme se ve volném čase tak často. Ale rozumíme si a to je důležité. S mladšími kluky, co nemají rodiny, se scházíme častěji a hrajeme třeba hry.

S klukama jste si našli i zajímavý tip regenerace. Prozraď fanouškům jaký.
Ano, chodíme se koupat do Labe. Nemáme na hale možnost ledových koupelí, což je super na regeneraci po tréninku. Tak jsme si jednou v létě řekli, že se vykoupeme v Labi a bylo to fajn. No a chodíme tam do teď. Postupně jsme se otužovali. Navíc nám zavřeli i Flošnu, kam jsme chodili na regeneraci. Tak ještě že máme to Labe :). Pravidelně po téměř každém odpoledním tréninku chodíme já, Kanťas a Fičo (pozn. Lukáš Kantůrek a Filip Halada), občas s námi jde ještě Loši (Pavol Lošonský).

Otužoval jsi se už někdy dřív?
Občas jsem to zkoušel a nedělalo mi to dobře na záda. Ale jak chodíme pravidelně a začali jsme ještě za tepla, tělo si zvyklo a už je to dobré. Takže takhle dlouhodobě se otužuji poprvé a je to super.

Zatím jsi svobodný, ale již dlouhodobě zadaný chlapec. Prozradíš nám něco o přítelkyni?
S Nikčou jsme spolu už 5 let. Máme již společné bydlení v Ostravě, kde i přítelkyně pracuje v rodinné firmě v cestovním ruchu. Je to daleko, takže se navštěvujeme jak čas vyjde. Snažíme se vidět každý víkend – buď ona přijede za mnou, nebo já domů. Teď přes koronu měla občas i homeoffice a mohli jsme spolu být v Hradci déle. Do Ostravy jedu většinou vlakem a čas využiji alespoň na práci na PC.

A co Hradec Králové? Jak se ti líbí jako město?
Líbí se mi moc. Na žití je to tu super. Bydlím v Třebši kousek od Labe, tak jsem začal chodit k řece na procházky. Pustím si do uší nějaký podcast a jdu se projít. Je fajn, že je tu vše, co člověk potřebuje. Takové město akorát, ani velké ani malé. Líbí se mi i místní mentalita lidí, přijdou mi takoví příjemnější než v Ostravě. S přítelkyní rádi hodnotíme restaurace podle burgrů. Tady jsme zatím měli nejlepší ve Sport Café, ale díky koroně na jaře i na podzim jsme ještě nenavštívili tolik restaurací. Až zase otevřou, tak to musíme napravit.

Je ještě něco, co bys chtěl zmínit?
Asi to, že tak spokojený jako v Hradci Králové, jsem ještě nikde nebyl. Škoda, že je to tak daleko od Ostravy. Uměl bych si představit tu i dlouhodobě žít. Ale jsem hodně vázaný na rodinu a přítelkyně na Ostravu taky, takže to nevyjde. Ale v Hradci Králové jsem fakt spokojený.

Kolo, děkuji za rozhovor!

Na koho se můžete těšit již za týden? Jedeme podle výšky jednotlivých hráčů... Takže příští rozhovor bude s tím druhým nejvyšším. Zatím můžete přemýšlet, kdo to bude ;).

Autor: Veronika Peterková