Příběhy Královských sokolů: Tomáš Mráz

Po malé pauze způsobené covidovými potížemi v týmu vám přinášíme další z Příběhů Královských sokolů. Tentokrát jednoho z našich nejmladších hráčů áčka a zároveň odchovance Královských sokolů - Tomáše Mráze. Ať se vám rozhovor líbí!


Tomáš Mráz

křídlo, 20 let, statistiky v KNBL

Tomáši, kdy a jak jsi začal s basketbalem?
S basketbalem jsem začal už asi od pěti až šesti let. Hráli už moji starší bráchové, takže jsem s nimi jezdil na zápasy od malinka. A když jsem mohl začít hrát sám, tak jsem taky začal.

Za které kluby jsi pak v mládeži hrál?
Začal jsem v Hradci, pak jsem šel hrát do Josefova a po nějaké době zase zpět do Hradce. Do patnácti jsem pak šel hrát do Pardubic a pak ještě dva roky za Nymburk. Obojí jsem kombinoval i s Hradcem. Od sedmnácti let pak hraji v chlapech.

K přechodu do mužů se ještě vrátíme v otázkách fanoušků. Momentálně hraješ s číslem 13. Má pro tebe nějakou speciální symboliku?
Starší brácha Vojta hrál vždycky s číslem 13. A přede mnou ho měl u Sokolů Tomáš Mahler, jediný hradečák v týmu když končil. Tak jsem si řekl, že si to číslo vezmu jako takovou hradeckou tradici.

Kromě extraligy hraješ i první ligu v Olomouci (pozn. do 23 let se může hostovat do první ligy). Proč právě tam a jak se ti tam daří?
V Olomouci mi to pomohl domluvit kamarád Dominik Štěpán, hrajeme tam spolu. V prvních zápasech se mi moc nedařilo. Musel jsem si získat trenérovu důvěru. Ale v posledních třech zápasech už jsem dostal docela slušnou minutáž a i bodově se mi dařilo. Takže teď už by to mělo být lepší a lepší.

Na začátku jsi zmínil své starší bratry. Kolik sourozenců vlastně máš?
Jsem nejmladší z pěti dětí. Mám tři bráchy a jednu sestru.

To je tedy pěkný počet. Jaké je to být nejmladší sourozenec v takovém počtu dětí?
Když jsem byl malý tak jsem si myslel, že to není vůbec žádná výhra. Ale teď jsem za to rád, že mám tolik sourozenců. Všechno mě naučili a vždycky se o mě postarali. A když jsem si s něčím nevěděl rady, tak mi vždycky se vším pomohli. Jsem za to rád, že jsem z velký rodiny. Navíc bráchové hrají taky basket, takže máme vlastní streetballový tým.

To je super. Co tě na 3x3 basketbale nejvíc baví?
Náš tým se jmenuje Profi Amatéři a v létě mimo hlavní basketbalovou sezónu hodně objíždíme streetballové nebo 3x3 turnaje. Líbí se mi, že to hraje méně hráčů a jako jednotlivec to můžeš hodně ovlivnit. Je to mnohem rychlejší a víc se tam střílí. A hlavně je to daleko tvrdší. Tolik se nepíská. Právě tu rychlou a tvrdou hru mám rád.

Letos jsi začal i trénovat děti v klasickém basketbale. Co tě na trenérství baví?
Dělám asistenta u kategorií od 12 do 17 let. Když mám čas od svého vlastního tréninku. Hodně mě to naplňuje z osobního hlediska - předávat svoje zkušenosti mladším. Baví mě to moc. Umím si představit být trenérem i do budoucna, až jednou skončím se svojí basketbalovou kariérou. Líbilo by se mi trénovat dorosteneckou extraligu.

Vypadá to, že basketbalu věnuješ celkově hodně času, máš vůbec ještě nějaké další koníčky?
Teď opravdu moc volného času už nemám. Když nemám své vlastní tréninky, tak chodím trénovat děti. Ale rád relaxuju u hraní Call of Duty se spoluhráči. Teď hodně hrajeme se Šouličem a s Davidem. Jinak rád trávím čas i s kamarády. Taky se zajímám o boty od Michaela Jordena a i o oblečení. Konkrétně si rád přebarvuji staré oblečení, dám do něj nějaké své nápady. To mě baví a věnuji tomu taky dost času.



Otázky od fanoušků:

Jak jsi vnímal přechod z mládeže do dospělých?
Už od sedmnácti let jsem začal hrát v mužích druhou ligu za Vysokou. To byl můj první kontakt s dospělým basketbalem. A byl to velký rozdíl – jak silově, tak rychlostně. Pak přišla extraliga za Královské sokoly a tam je ten rozdíl ještě daleko větší. Pořád mám problémy hlavně s tou silovou stránkou, na té musím ještě hodně zapracovat. Mezi profesionály je daleko těžší se prosadit a mám před sebou ještě hodně práce. Je to i hodně o zkušenostech, které musím nasbírat.

Jaká je tvá nejoblíbenější ligová hala kromě Třebše?
Nejradši mám halu v Brně na Morendě, ale tam se teď nehraje. Teď jezdím rád do haly v Olomouci, do Čajkarény, kde hraju první ligu.

Kdo byl tvůj nejoblíbenější spoluhráč z mládežnických kategorií? S kým se ti nejlépe hrálo?
Nejlepší parta byla s klukama z Josefova, se kterýma jsem pak hrál i v Hradci. Byli jsme spolu od jedenácti let. Byli jsme taková silná pětka. Já společně s Lukášem Dernerem, Tomem Burešem, Martinem Burešem a Davidem Janovskim. Hodně jsme si s klukama rozuměli na hřišti i mimo něj. To byly ty nejlepší mládežnické zápasy.


Poslední otázka ode mě. Co bys vzkázal dalším mladým hráčům, kteří sní o profesionální kariéře basketbalu?
Nejdůležitější je o sobě nepochybovat a věřit, že na to máte. Snažit se dělat něco navíc a jít si za svým.

Tomáši, děkuji za rozhovor a ať se ti daří!

Autor: Veronika Peterková