Příběhy Královských sokolů - Ondřej Peterka

Ondřej Peterka je již čtvrtým rokem kapitánem Královských sokolů, za které hraje již 12 let. Letos mu bylo 30 let. Kromě vlastního hraní trénuje mládežnický tým U13.

Hráčský profil    Statistiky

Díky basketbalové rodině jsi na palubovce v podstatě od plenek... Jaká je tvá první vzpomínka na basketbal?
Když jsem jako malý sledoval zápasy rodičů (hrál táta i mamka). Po jejich konci jsem smečoval na koš. Táta mě vyzvedl nahoru k obroučce a já zasmečoval do koše. Pak mě pustil a chytal těsně nad zemí. Myslím, že to byla tak trochu i pozápasová atrakce pro diváky.

Takže i basketbal hraješ od nejmladších kategorií. Jak se tvá kariéra vyvíjela dál?
Mládež jsem strávil v Pardubicích. Prošel jsem si i mládežnickými reprezentacemi od 16 do 20 let. Za Pardubice jsem začal nastupovat i v NBL, dvakrát jsem s nimi získal ligový bronz. Můj první přestup byl do Svitav. A pak za rok do Prostějova. Tam jsem byl dvě sezóny. Vyhráli jsme Český pohár a jednou měli i ligový bronz. Pak jsem přestoupil do prvoligového Hradce Králové, za který jsem už několik let hostoval v první lize. Přestoupil jsem jednak, abych pomohl Královským sokolům postoupit do extraligy. A taky kvůli tehdy přítelkyni (nyní manželce) Veronice, abychom byli víc spolu.

Basketbal tě provází celý život. Žije jím celá tvá rodina. Jaké je to být v týmu s tátou jako trenérem a manželkou jako fyzioterapeutkou?
Táta už mě trénuje dlouho, takže už mi to nepřijde ničím zvláštní. S Verčou jsme se poznali u pardubického týmu. Do hradeckého šla kvůli mě, abychom byli spolu. Dřív jsme měli každý v rodině své zápasy a měli různý program. Teď máme společný. Žádná velká ponorka zatím nebyla. Myslím, že nám to v jednom týmu klape celkem dobře.

Tvůj bratr Martin reprezentuje ČR a nyní hraje v Německu. Jak prožíváš jeho úspěchy?
Prožívám je hodně. Snažím se vidět každý zápas, co jde. Často si voláme a probíráme zápasy nás obou. V naší rodině basketbalem opravdu žijeme. Martinovi fandím a doufám, že to dotáhne co nejdál.

Jsi již čtvrtým rokem kapitánem Královských sokolů. Co pro tebe znamená tato funkce?
Zodpovědnost. Za celý tým a za jeho výkony. A taky se snažím jít ostatním příkladem, jak v tréninku, tak v zápasech.

Do konce základní části Kooperativa NBL zbývá 7 zápasů a Královští sokoli bojují o skupinu A1. Co bude v posledních kolech důležité?
Máme teď dva zápasy doma s Děčínem a Ostravou, potřebujeme oba dva vyhrát. Pak bychom měli zvítězit aspoň jednou venku buď v Pardubicích nebo v Olomouci. Potřebujeme se dostat minimálně na 8. místo před Ostravu. Což věříme, že se nám podaří. Musíme zlepšit naši hru a jít si za naším cílem. Hodně domácích zápasů v závěru by nám k tomu mělo pomoct.

Po loňském úspěchu v podobě účasti v play off a bronzu v Českém poháru jsou letošní cíle jaké?
Chtěli bychom loňskou laťku minimálně udržet. Po základní části bychom chtěli vybojovat první osmičku a postoupit do nadstavbové skupiny A1. Dále zopakovat loňský postup do play off. Český pohár je takový hop nebo trop. Bylo by super zopakovat postup do final four. Teď se nám výkony trochu zadrhly. Ale věřím, že ještě zabojujeme a své cíle nakonec splníme.

Tvé číslo dresu je 15. Jakou má pro tebe symboliku?
V čísle 15 hrál táta, proto jsem si ho zvolil také. Teď ve stejném čísle hraje i brácha v Německu, má ho i v reprezentaci. Po tátovi mám i přezdívku Mičego. No a bráchovi tak začali říkat taky. Takže nejsme moc originální a ctíme rodinnou tradici.

Už šest let také trénuješ mládežnické kategorie. Jak trenérství zvládáš kombinovat se svým vlastním hraním?
Začal jsem dělat trenéra ještě, když jsem hrál v první lize. Vždy mě lákalo předávat své zkušenosti dětem a fakt mě to baví. U extraligy už je vše těžší skloubit. Ani nevím, jestli ještě jiný hráč v lize dělá hlavního trenéra v mládeži jako já. Často, když mám den volna, tak ho trávím na zápasech s dětmi. Ale tím, že mě to naplňuje, tak toho nelituji. Ale nestíhal bych to vše, kdybych neměl spolehlivého asistenta, jakým je Roman Vejražka. Ne vždy stíhám tréninky nebo zápasy dětí, když se mi kříží s áčkovým programem. Takže děkuji Romanovi, že mě vždy spolehlivě zastoupí. Trénovat můžu jen mladší kategorie, protože ty starší už jezdí na zápasy dál a to by se mi do áčkového programu nevešlo. Teď mám kategorii U13.

Co pro tebe trénování dětí znamená?

V dětech je budoucnost basketbalu. A já jim rád předám své zkušenosti. Podobně, jako je kdysi trenéři předávali mě. Rád pracuji s mladšími kluky, u kterých mi nejde o výsledky. Ale o to, aby si zamilovali basketbal a pohyb jako takový. Taky aby si v týmu našli partu a kamarády. Sport vychovává děti i do života, tak se snažím jim i v tomto směru něco předat. A o vítězství sice tolik nejde, ale chci, aby se kluci zlepšovali, aby měli motivaci na sobě pracovat. Sami vidí, že s dobře odvedenou prací přijdou i vítězství, což je pro ně pak ta pěkná odměna. Pro mě je odměna to, když kluky basketbal baví a těší se na každý trénink i zápas.

Na zápasy tě chodí podporovat tví svěřenci. Vnímáš při hře jejich fandění? Co bys jim rád vzkázal?
Určitě jejich fandění vnímám. Jsem rád, že nás chodí podporovat. Já když jsem byl malý, tak jsem taky chodil takhle v Pardubicích fandit nebo zametat palubovku. Hráči pro mě byli vzory, které si pamatuji do teď. Věřím, že u kluků to bude stejné a z našich zápasů si odnesou něco víc. I pro nás je jejich podpora důležitá. Díky, sokolíci!


Otázky fanoušků:

Jak si odpočinete od basketu, když jste v rodině obklopen ze všech stran samými baskeťáky?
V létě mě Jirka Šoula naučil hrát golf a docela mě to chytlo. Už teď se těším, až zase po sezóně vyrazíme. Taky rád zajdu s kamarády na hradecký hokej. Vůbec fandím jakémukoliv sportu. Takže se rád podívám na sport i v televizi. Kromě golfu vyrážím na kolo, zahrát si fotbal nebo v létě s Verčou na hory.

Jaké je to hrát v týmu vedeném vlastním otcem? Má to nějaké výhody?
Mně už to nepřijde ničím zvláštní, jsme spolu v týmu už dlouho. Táta se se mnou více radí, můžeme spolu hodně věcí kolem basketu probrat. Myslím, že jsme se s tím oba naučili pracovat a v ničem zásadním na sebe nenarážíme. Ale žádné velké výhody mi to nepřináší. Mám v týmu stejné postavení, jako kterýkoliv jiný hráč.


Jak se ti líbí v Hradci Králové? Máš nějaká svá oblíbená místa?
V Hradci už tři roky bydlíme a jsme tu spokojení. Myslím, že už tu zůstaneme natrvalo. S Verčou máme rádi hradecké lesy. Rád je projíždím na kole. Jinak po každém domácím zápase chodíme do restaurace Pod Strání. Už nás tam jako baskeťáky znají a fandí nám. Dobře tam vaří a je tam vždy pohodová atmosféra.

Chtěl bys něco na závěr vzkázat fanouškům?
Choďte nám fandit do Třebše. Moc bych si přál, kdybychom pravidelně naplnili halu. Ale hlavně i to, aby se fanoušci bavili. Basketbal hrajeme právě pro ně. Pro jejich zábavu a emoce. Vážím si toho, že teď v období covidu jsou nám fanoušci věrní a na zápasy chodí. A věřím tomu, že po covidu tu halu pravidelně naplníme.

Na závěr vyber fanouška, který dostane za svou otázku drobnou cenu.

Rád bych vybral fanouška z instagramu  @_tornado_kuba. Jeho otázky tu nepadly, protože byly zodpovězeny už v textu (jestli mám bráchu, kolik mi je let a jak dlouho hraji za Sokoly). Ale cítím z dotazů, že je to malý basketbalový nadšenec. takže bych rád cenu daroval jemu. Ať ho basketbal baví dál.

Ondro, děkuji za rozhovor!

Autor: Veronika Peterková