Jak jsme jeli na Národní finále U11 aneb ,,Buď hladovej!!!“

Osm měsíců tréninků, osm měsíců vítězství i proher, dřiny i radosti. A po těchto osmi měsících jedeme 25. - 28. 4 s dalšími jedenácti nejlepšími týmy do Ostravy na Národní finále. V hlavě mi zněla otázka: „Bude to stačit? …těch osm měsíců?“

V pátek ráno první soupeř - NH Ostrava. Kluci, kteří nakonec vybojovali zlatou medaili, nás přehráli významně, ale přesto to nebyl špatný vstup do turnaje. Odpoledne nás čekali Válečníci z Děčína. Za mě asi nejkrásnější zápas. Překvapovali jsme je bojovností a týmovou spoluprací. Ještě ve třetí čtvrtině jsme vedli o dva body. Ve čtvrté začalo peklo zvané zdvojování, přebírání, odstupování, ucpávání bedny a na naší straně únava, obava, že něco zkazím a prohra. Ale se ctí a pocitem, že moc nechybělo a mohli jsme porazit Děčín!! Slzy, radost, únava a spánek.

V sobotu ráno jsme se těšili na Poděbrady, ale tenhle zápas se nám vůbec nepovedl. Pozdě jsme snídali a byli jsme málo hladoví po výhře. První polovinu zápasu jsme prohráli o třicet tři bodů, a i když jsme v druhé půlce bojovali jako orli a prohráli třetí a čtvrtou část jen o sedm, tak to byl nejhorší zápas s malým hladem po vítězství. Odpoledne jsme se rozhodli vyhrát nebo zemřít. S Kroměříží jsme od první chvíle byli hladoví. Kterýkoliv z Královských sokolů při vstupu na palubovku byl odhodlaný bojovat o každý míč, o každou vteřinu útoku, o každý doskok. Klukům jsem v půlce zápasu v šatně říkal, že je to bude bolet, ale že když vyhrajeme, tak se jim bude líp usínat.... A ten večer se usínalo lépe.

Nevěděl jsem, jestli na poslední nedělní zápas s Brnem, budeme mít dost sil, dost motivace a dost hladu.... Měli. Byl to hezký bojovný zápas, a i když nás Brno přehrálo, radovali jsme se společně s rodiči, jako bychom vyhráli. Ne sklopené hlavy a slzy, ale radost, oslavy, basketbal a kamarádství.

Děkuji za pomoc rodičům, ať už v Ostravě nebo doma. Děkuji za energii všem trenérům a klubu za podporu. A děkuji především klukům, že nám umožnili prožít tři báječné dny, kdy nejčastější pokyn do hřiště zněl: ,,Buď hladovej!!!“

P.S.: Nezapomenu nikdy na ten pocit, když jsme se celý tým po posledním zápase drželi kolem ramen a hlasatelka řekla: „Nejlepší hráč Královských sokolů je celý tým!“ A my jsme všichni udělali krok dopředu. Ať je takových kroků dopředu nepočítaně.

Tomáš Hruška